was successfully added to your cart.

Monthly Archives: August 2015

Seriál o volbách v ČR, díl 1. Volby do Poslanecké Sněmovny

By | Uncategorized | No Comments

Víte, jakým způsobem jsou obsazovány klíčové instituce České Republiky? Nebo k volbám nechodíte, protože jste přesvědčeni, že váš hlas nemůže mít váhu? Nejen pro vás je určen seriál o volbách v České Republice, který jsem se rozhodla na svém blogu zveřejnit. Postupně vás provedu všemi volbami, které se u nás konají, a vysvětlím způsob, jak jsou dané instituce obsazovány a proč tomu tak je. Začněme tou nejdůležitější – Poslaneckou Sněmovnou České Republiky.

Do Poslanecké Sněmovny se konají volby alespoň jednou za čtyři roky a to na základě proporčního systému, což znamená, že zastoupení stran ve sněmovně by mělo odrážet jejich volební podporu mezi voliči. V České Republice se volí v rámci volebních obvodů/krajů. Každý kraj vysílá do sněmovny jiný počet poslanců. Počet mandátů za jednotlivé kraje se určuje za pomoci republikového mandátového čísla. To se jednoduše zjistí, když vydělíte celkový počet odevzdaných platných hlasů ve volbách počtem mandátů (pro PS je to 200). Například ve volbách v roce 2010 bylo odevzdáno 5230.859 platných hlasů, republikové mandátní číslo je tedy 26.154. Tímto číslem se postupně dělí součet hlasů za jednotlivé kraje, v případě, že nejsou rozděleny všechny mandáty, jsou poté přidělovány dle metody největšího zbytku. Touto metodou se dojde k tomu, že v Praze se rozděluje 25 mandátů, ve Středočeském kraji 24 mandátů a nejméně hlasů se rozděluje v Karlovarském kraji, tedy 5 mandátů.

Teď už víme, kolik poslanců vysílá daný kraj do poslanecké sněmovny. Ještě je potřeba zjistit, které poslance tam vyšleme. To se počítá za pomoci d´Hontovy metody, což znamená, že hlasy pro jednotlivé strany dělíme řadou dělitelů počínaje 1, pak 2,3,4 a tak dále, vždy o jedno vyšší. Prakticky to tedy funguje tak, že strana, která má po dělení daným číslem nejvyšší počet hlasů, získává mandát.

Do Poslanecké Sněmovny se tedy dostanou kandidáti v pořadí, v jakém byli uvedeni na kandidátce. Ve volbách do PS ČR máme ale možnost tzv. kroužkování, tedy zakroužkováním upřednostnit kandidáta, který je nám sympatický(zakroužkovat můžeme maximálně čtyři kandidáty). Pokud tento kandidát získá alespoň 5 procent z celkového počtu platných hlasů odevzdaných pro stranu, za kterou kandiduje, bude přednostně přidělen mandát jemu bez ohledu na pořadí na kandidátce.

Způsob přepočítávání hlasů na mandáty tak nahrává větším politickým stranám s větším volebním ziskem. V kombinaci s malými volebními obvody je tento způsob přepočítávání hlasů na mandáty přímo vražedným pro malé politické strany.

Je KSČM antisystémovou stranou?

By | Uncategorized | No Comments

Tato studie byla původně zpracována jako ročníková esej pro předmět Politické strany a stranické systémy pro aktuálnost tématu jsem se rozhodla závěry své práce prezentovat v kratší formě znovu.

Teorie antisystémových stran

Pojem antisystémová strana byl poprvé použit G. Sartorim v jeho publikaci Strany a stranické systémy, schéma pro analýzu.
Sartori ve své práci uvádí několik znaků antisystémových stran – především jsou antisystémové strany ty, které :
– podkopávají legitimitu režimu, k němuž stojí v opozici
– není jejich cílem změnit vládu, ale samotný systém vlády
– reprezentují cizí ideologii
Klíčovým znakem všech antisystémových politických stran je její delegitimizační vliv: „Znamená to, že všechny antisystémové strany zpochybňují legitimitu režimu, vůči němuž stojí v opozici, a podkopávají jeho podpůrné základy. Přísně vzato, cílem antisystémové opozice není změna vlády, ale změna celého politického systému, a to prostřednictvím cizí ideologie, kterou vyznává. “
Antisystémové strany jsou samy o sobě v systému překážkou, jak to již vyplývá z jejich názvu. Pokud je takováto politická strana součástí politického systému, dá se říci, že je tam navíc – zabraňuje utvoření většiny při hlasováních, umožňuje zdržování vyjednávání o zákonech či dochází k ústupkům vůči této politické straně.

Představení Komunistické strany Čech a Moravy

Komunistická strana Čech a Moravy byla založena na ustavujícím sjezdu KSČM dne 31. března 1990, na tomto sjezdu byly dále přijaty následující dokumenty:
Prohlášení k občanům ČSSR
Provolání k bývalým členům KSČ, vyloučeným a vyškrtnutým po období 1968-69
Tyto dva dokumenty a dále samostatný program strany hovoří za skutečnost, že v Komunistické straně Čech a Moravy proběhlo několik pokusů o její reformování. Veškeré snahy o komplexnější reformování Komunistické strany Čech a Moravy vedly ale ke stejnému výsledku – došlo k odštěpení reformátorského křídla KSČM, které si většinou vytvořilo vlastní politické strany (např. Demokratická strana práce, Strana demokratické levice, strana Levý blok). Z výše uvedeného vyplývá, že se KSČM nikdy v minulosti výrazně nereformovala, dokonce si zachovala i svůj název jako symbol ideové základny.
Ve svém svobodném programovém dokumentu KSČM prohlašuje, že „Komunistická strana Čech a Moravy se hlásí k hodnotám a tradicím pokrokového levicového hnutí“. Ve výčtu cílů Komunistické strany Čech a Moravy je možné nalézt, že jejím dlouhodobým programovým cílem je socialismus. KSČM ale deklaruje, že chce prosazovat demokracii a svobodu. Znamená to tedy, že Komunistická strana Čech a Moravy již překročila ve fázi své transformace stupeň, kdy není antisystémovou stranou a v současné straně je stranou plně integrovanou? Na první pohled se tak jistě může jevit, deklaruje demokratické principy a otevřeně se k nim hlásí ve svých stanovách, oproti tomu se strana nikdy komplexněji nereformovala a nedošlo tedy k její transformaci ve stranu blížící se alespoň straně systémově integrované. Dle mého názoru nedošlo k plné integraci strany do systému, ale k pouhému přizpůsobení předáků.

Je KSČM antisystémovou stranou?

Na začátku této kapitoly je nutné zdůraznit, že se ve budu zabývat Komunistickou stranou Čech a Moravy na její národní úrovni, nikoliv na místních úrovních, kde se mnohdy stává, že KSČM není opoziční stranou. Právě v případě Komunistické strany Čech a Moravy je zřetelná snadná aplikovatelnost Sartoriho definice antisystémových stran, díky čemuž je možné empiricky stanovit, zda Komunistická strana Čech a Moravy tuto definici splňuje, či nikoliv.

Prvním definičním znakem antisystémové politické strany je fakt, že antisystémové politické strany „podkopávají legitimitu režimu, k němuž stojí v opozici“. Programový dokument KSČM, který se sice hlásí k demokracii, ale prosazuje socialismus a společné vlastnictví, z čehož vyplývá, že Komunistická strana Čech a Moravy je stále zastáncem diktatury proletariátu. To i přesto, že to ve svých programových dokumentech přímo nedeklaruje, z jejích jednotlivých vyjádření je tato skutečnost zřejmá. V případě KSČM musíme rozlišovat mezi oficiálními deklaracemi určenými široké veřejnosti a vnitrostranickými tiskovinami či prohlášeními vyhrazenými pouze stranickým uším. Ovšem i při pozorném čtení oficiálních programových dokumentů lze mezi řádky jasně vycítit antisystémové postoje tohoto typu. První bod Sartoriho definice je možné považovat jednoznačně za naplněný.

Druhým definičním znakem je skutečnost, že antisystémové politické strany se nesnaží „změnit vládu, nýbrž samotný systém vlády“. Komunistická strana Čech a Moravy může působit systémově, protože je součástí českého politického systému, má demokratické stanovy a ve svých programových dokumentech deklaruje snahu o dialog s ostatními stranami, které se snaží o rozvoj společnosti. Nesmíme ale zapomínat na to, že cílem KSČM je socialismus a změna systému vlády. Dle Sartoriho definice není nutné, aby strana systém vlády aktivně měnila. Není ani podstatné, jak jsou její cíle objektivně naplnitelné. Politická strana tedy nepřestává být stranou antisystémovou v případě, že se jí nedaří naplnění jejího cíle změnit systém vlády.

Posledním znakem dle Sartoriho je fakt, že „reprezentuje cizí ideologii v rámci systému, ve kterém se pohybuje“. V tomto bodě právě Komunistická strana Čech a Moravy naráží na fakt, že nikdy nebyla komplexně reformována a stále se hlásí k socialismu. Program KSČM je i v současné době stále založen na myšlence marxismu a odkazuje se na ni.

Závěr

Sartoriho definice byla na příklad Komunistické strany Čech a Moravy velmi snadno aplikovatelná, což je možná pro tento příklad až s podivem. Možná ještě více s podivem je skutečnost, že se na téma antisystémovosti KSČM stále vede dialog a jsou o ní pochybnosti. Všechny definiční znaky Sartoriho definice antisystémové strany byly aplikovány a bylo empiricky prokázáno, že <b>Komunistická strana Čech a Moravy je antisystémovou politickou stranou</b>.
Zdroje
Oficiální stránky Komunistické strany Čech a Moravy. www.kscm.cz. (6.listopadu 2010)
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o rozpuštění Dělnické strany ze dne 17. února 2010

Literatura
Balut, A., Cabada, L. Postkomunistické strany v České republice a Slovinsku.
Politologická revue, č. 1, s. 60-77. 2000.
Bosco, A. Comunisti. Transformazioni di partito in Italia, Spagna e Portogallo. IN: V. Hloušek, L. Kopeček. (eds.) Rudí a růžoví. Transformace komunistických stran. Brno: MPÚ MU . 2002.
Fiala, P., Strmiska, M. Teorie politických stran. Brno: Barrister&Principal. 1998.
Kubát, M. Postkomunismus a demokracie. Politika ve středovýchodní Evropě.
Praha: Dokořán. 2003.
Fiala, P. et al. Komunismus v České republice. Vývojové, systémové a ideové
aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice. Brno:
MPÚ MU. 1999.
Keren, M. Political Perfectionism and the ‘Anti-system’ Party. Party Politics. 2000.
Kubát, M. Teorie antisystémovosti a Komunistická strana Čech a Moravy.
Kubát, M. Postkomunismus a demokracie. Politika ve středovýchodní Evropě.
Praha: Dokořán. 2003.
V. Hloušek, L. Kopeček. (eds.) Rudí a růžoví. Transformace komunistických
stran. Brno: MPÚ MU . 2002.
Sartori, G. Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: CDK. 2005.
Pšeja, P. Stranický systém České republiky. Politické strany a jejich vývoj
1989-1998. Brno: CDK. 2005.

Svoboda a její chápání na pravici a na levici

By | Uncategorized | No Comments

Už jste se někdy zamýšleli nad tím, co je svoboda a co pro vás znamená? V jaké zemi jsou lidé svobodní a v jaké už ne?

Dám vám hypotetický příklad. Existuje stát, říkejme mu třeba Země Zaslíbená. Lidé zde žijí většinou spokojeně a šťastně, neplatí žádné daně, mohou cestovat a pracovat jak je jim libo a žádná vláda jim do běžného života nezasahuje. Jsou tito lidé svobodní? Tím, že nikdo v Zemi Zaslíbené neplatí daně, tak zde není ani žádný důchodový systém, žádná státní podpora v nezaměstnanosti a zdravotnictví je čistě soukromé, takže si ho může dovolit jen pracující člověk. Každý zde má právo pracovat a je dostatek pracovních míst k tomu, aby pracovat mohl. Jsou ale lidé, kteří se rozhodnou nepracovat – takoví nedostávají od státu žádnou podporu. Jsou i tito lidé podle vás svobodní? A co když takový člověk chce vycestovat? Nepracuje, takže nemá ani žádné peníze, takže svobodně sice cestovat může, ale reálně cestovat nemůže, protože nemá za cestu jak zaplatit. Je tento člověk podle vás stále svobodný? Nebo už je jeho svoboda omezena nezasahováním okolí natolik, že když nemůže vycestovat, protože na to nemá peníze, tak svobodný není?

Svoboda se dá totiž chápat různě. Svoboda na pravici je chápána, jako nezasahování a neomezování jiných. Berlin tuto svobodu nazval svobodou negativní – tedy stát mi aktivně nebrání v tom létat na dovolenou. Oproti tomu levicové strany propagují pozitivní pojetí svobody, které ospravedlňuje státní zásahy do ekonomiky a do života lidí. Jejich cílem je umožnit lidem, aby mohli dělat i to, co nedělají – například připravit jim takové podmínky, aby mohli všichni létat na dovolenou do zahraničí. Pozitivní pohled na svobodu totiž chápe například chudobu jako omezení svobody.

Dám vám další příklad. Existuje stát, říkejme mu třeba Báječné Království, kde jsou všichni lidé bohatí, stát jim od narození dává kapesné a stará se o to, aby měl každý k dispozici špičkové školy, svým občanům každý rok přispívá jednorázově na dovolenou a dělá vše, co je pro občany nejlepší. Jsou tito lidé svobodní? Co když ale svým občanům stát nařizuje, že musí všichni pracovat, každý má předem určeno kde bude pracovat, kam bude chodit k lékaři a kam do školy. Protože stát ví, co je pro jeho občany nejlepší. Jsou tito lidé podle vás svobodní?

Jedná se o dva extrémní příklady pozitivní a negativní svobody, které uvedl Berlin. Ten viděl v pozitivní svobodě velké nebezpečí a obával se, že pozitivní svobodou se často může omlouvat totalitarismus – například komunismus. A co si o svobodě myslíte vy? Jak moc jste svobodní?